ČLÁNKY

Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

čtvrtek 22.11.2018

Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov, vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem, který tentokrát natáčíme v Lánech. Dobrý den i Vám, pane prezidente.


Dobrý den. 

Pane prezidente, jako obvykle pojďme začít rozhovor diskuzí o aktualitách, to co přinesl tento týden, respektive ten minulý týden od posledního vysílání Týdne s prezidentem. Začnu logickou otázkou. Tento týden jste se viděl se dvěma ministry, Danem Ťokem a Miroslavem Tomanem, na jejich žádost, co jsem tedy vyrozuměl z médií. O čem jste mluvili?

Jak víte, podle ústavy jednak si prezident může sám pozvat na konzultaci jakéhokoli ministra, a naopak, když ministr o konzultaci požádá, tak je povinnost prezidenta mu vyhovět. S Miroslavem Tomanem, tedy s ministrem zemědělství jsme mluvili především o suchu a kůrovci a obecně o vodním hospodářství, což s tím suchem samozřejmě souvisí. S Danem Ťokem o výstavbě dálniční ale i železniční sítě. 

Miroslava Tomana, to sucho, o kterém jste hovořili, tak já jsem vyrozuměl, že oni teď vytipovávají místa, kde by měly být přehrady, protože logicky Česká republika je země, která je umístěna tak, že všechna voda z ní odtéká, to znamená jediná možnost, jak ji zadržet, jsou tedy přehrady. Problém je, že o tom se hovoří už od sedmdesátých let. Za posledních třicet let se žádná přehrada nepostavila. Je tam něco konkrétního?

Je tam konkrétní, kanál Dunaj-Odra, protože, pane Soukupe, to je de facto velká přehrada, jenomže roztažená do veliké délky. To znamená úzká a dlouhá. 

No dobře. A zdroje financování na výstavbu silnic, dálnic a železnic, protože to, že ministři chtějí stavět dálnice, to slyšíme léta letoucí, problém je, že se žádné nestaví. Minule jsme hovořili o tom, že bylo slíbeno jaksi krajům na opravy silnic, krajských silnic z Ministerstva dopravy, až na to, že na to zase nejsou peníze. Bylo to něco konkrétního, anebo zase obecné deklarace ministra? 

Jak jste si možná všimnul, tak já ve svém projevu před Poslaneckou sněmovnou jsem navrhoval, aby ty čtyři miliardy šly z prostředků, které jsou původně určené na inkluzi, protože inkluzi pokládám za projekt velmi škodlivý postiženým dětem. To je můj názor. Jinak už moje vláda zřídila Státní fond dopravní infrastruktury a mimo jiné i z něho, tedy ne jenom z rozpočtu, by se měly financovat dopravní investice. 

Pane prezidente, další otázka k těm aktualitám je tedy taková poloaktualita, ale 17. listopadu bylo v sobotu, je to výročí událostí 17. listopadu 1989, samozřejmě i 39, ale já bych chtěl hovořit o roce 89. Jako skoro každý rok se ty oslavy, a opravdu oslavy, protože 17. listopadu 89 jsme opustili svět socialismu a vydali jsme se normální západní cestou a stali jsme se normální zemí, takže toto je datum, které máme opravdu slavit z mého pohledu, se tak trochu zvrhly v demonstrace proti aktuální politické situaci. Upřímně řečeno je to docela pravidlo. Já bych se chtěl zeptat ne ani tak na hodnocení těch demonstrací. Pokud chcete odpovědět, zhodnotit je, budu rád, ale na to, co pro Vás znamená 17. listopad 1989?

To je krásná otázka a děkuji Vám za ni. Doufám, že mně na to dáte trošičku více času než obvykle. Nuže, pro mě, před 17. listopadem 89 jsem se učil demonstrovat a sice tak, že mě Petr Kučera, což byl pozdější spoluzakladatel Občanského fóra, pozval na demonstraci na Václavské náměstí k výročí 21. srpna. Tak jsem tam přišel a naučil jsem se, že úkolem demonstranta není nechat se zmlátit nebo nechat se zatknout, pane Soukupe. Úkolem demonstranta je chovat se podle vzoru Járy da Cimrmana, to znamená vynořit se, zanořit se a opět se vynořit. Takže my z toho Václavského náměstí pronásledovaní takovými dědky, kteří vždycky zařvali, obušky k nasazení připravit, a byly bílý ty obušky. Tak oni si je kupodivu dali na prsa a rozběhli se. S tím se dost těžko běží a já byl tehdy mladší, tak se ustupovat dalo, tak jsme se zanořili do uliček Starého Města. Když už to vypadalo, že ta demonstrace je potlačená, tak jsme se opět vynořili, ale tentokrát Na Příkopech, kde demonstrace pokračovala. To byla první zkušenost. 

Druhá zkušenost byl samozřejmě ten vlastní 17. listopad. Šli jsme z Albertova na Vyšehrad. Tam jsme se dozvěděli, že byl zadržen Alexander Dubček, a větší část těch demonstrantů pak sestupovala z Vyšehradu a šla na Národní třídu. Když jsme šli kolem Palackého pomníku, tak jsme volali: „A 10. prosince zase tady!", protože to byl Den lidských práv, a přiznávám se, že jsme neočekávali, že to praskne tak rychle. 

To asi nikdo.

Když jsme tedy přišli k té Národní třídě, tak policie tam vzadu otevřela takový průchod. Řada lidí jím odešla, někteří tam zůstali, bylo nás tam zhruba dva tisíce. Částečně jsme stáli, částečně seděli na zemi, drželi v ruce svíčky, takže já si to pamatuju proto, že jsem si voskem pokapal zánovní kabát. Pak, protože jsem tam měl s sebou i přítelkyní, tak jsme se zanořili se skupinou dalších lidí do Mikulandské ulice, to je příčná na Národní třídu. Tam jsme vyběhli v jednom činžáku až do čtvrtého, pátého patra, prostě k půdě. Přežili jsme to a pak jsme se opět vynořili. 

Poslední vzpomínka, která je možná důležitější. Pak následovalo ne jenom to vystoupení na Letné, které se tak často připomíná, ale například doslova desítky besed na vysokých školách, na fakultách. Řada a řada besed v divadlech, kde si bohužel vzpomínám na to, že denně jsme absolvovali tak pět besed v divadlech a ta pátá, poslední, protože se tam kumulovalo časové zpoždění, tak do Smetanova divadla jsme přijeli o hodinu později a už jsme viděli diváky, jak odchází. Dodnes mě to mrzí. 

Takže abych to shrnul, byla to vzrušená a krásná chvíle zahrnující snad týden, snad dva, možná tři, zpočátku hlavně v Praze, později se vyjíždělo i do okolí Prahy. A teď se dostávám k tomu, co jsem tedy říkal na Letné jako tu poslední větu. Poslední věta zněla, chceme svobodné volby. 

A když se mě ptáte na hodnocení toho, co teď proběhlo v Praze, tak budu velice příkrý. Vyjdu z citátu Tomáše Masaryka, který říkal, tož demokracii již máme, teď ještě mít nějaké demokraty. Demokrat, pane Soukupe, je ten, kdo respektuje výsledky svobodných voleb. Ten, kdo je nerespektuje, pokud nejsou podle jeho přání, není demokrat. A jestli dochází i k takovým excesům jako házení kytek do koše, tak to už hraničí s fašismem. A já bych tady rád připomněl, on to uváděl Jan Keller, kterého jsme minule zmiňovali, v jednom článku, případ, kdy doslova fašistická skupinka pražských řvounů udělala takovou uličku hanby, bylo jich asi třicet, před Pražským hradem vůči těm, kdo tam procházeli do Vladislavského sálu, což bylo zvlášť odporné, uvážíte-li, že tam byli i příbuzní těch vojáků, kteří padli v Afghánistánu. Protože za demokracii se má bojovat, tak jsem se rozhodl, že příště tam bude špalír Hradní stráže. Hradní stráž vzdá čest těm, kteří jsou vyznamenáni a jejich příbuzným. Ti fašističtí křiklouni budou vytlačeni někam jinam. 

Já tu mám několik poznámek, pane prezidente, tedy tou uličkou hanby jsem procházel taky, a protože s Vámi dělám rozhovor, lidé mě poznávají, tak jsem si tam tedy vyslechl taky své, ale já jsem na to celkem zvyklý. Chápu, že někdo, kdo není zvyklý čelit... 

No právě.

...jaksi nevůli jenom proto, že jde na Pražský hrad, tak pro něj to musel být nepříjemný zážitek. Pane prezidente, já jsem zvyklý na to, že nejste nijak zvlášť sentimentální, proto jsem tak, vidíte, nechal jsem Vás mluvit...

Nebylo to zase tak dlouho. 

...tak dlouho, jak jste potřeboval, a jsem docela rád, že jaksi jste hovořil o svých osobních zážitcích a nezobecňoval jste tak příliš vzletně odkaz 17. listopadu. Ale to‚ chceme svobodné volby, to je pravda, to bylo jedno z hlavních hesel. 

Mimo jiné já jsem tehdy pracoval jako aktivistický student v Koordinačním centru Občanského fóra v bývalém kině Aurora a my jsme s ostatními studenty Vám ty besedy domlouvali. Možná už jsme se tehdy viděli.

Tak vidíte, svět je malý. 

Ty události 17. listopadu tedy letos vyvrcholily z mého pohledu opravdu takovou událostí trošku za čáru, což bylo to hození květin do popelnice. A upřímně řečeno i ten důvod demonstrací proti Andreji Babišovi byl z mého pohledu trošku za čárou. Na druhou stranu lidé demonstrovat právo mají. Myslíte si, že se podaří tu společnost trošičku spojit, trošičku méně rozpoltit? 

Víte, pane Soukupe, já nejsem Edvard Beneš. Nehledě na to, že on už byl v únoru 48 velmi nemocný, a tak podlehl tlaku pražského hulákajícího davu, Lidových milicí a tak dále. Mojí úlohou jako prezidenta je respektovat výsledek svobodných voleb, ať se to komu líbí, nebo nelíbí. Přece nemůžeme mít volby každý rok, stojí to miliardu. Vyčkejme tedy dalších voleb a nechť ti, kdo jsou nespokojeni, tak ať jdou k volbám a ať, pokud budou mít úspěch, tak ať vznikne nová vláda, a já samozřejmě opět jmenuji vítěze voleb. Ale do té doby, pane Soukupe, zvláště když vláda získala důvěru, se rozhodně nenechám vláčet tímto hulákajícím davem a nebudu dělat kroky, které by popíraly výsledky voleb. 

Ano, to je obecně platné pravidlo, respekt k výsledkům voleb, to nás spojuje, to je naprosto v pořádku. Já jsem trošku možná smířlivější k těm demonstrantům. Oni mají z mého pohledu právo vyjádřit svůj názor. To, že ho vyjadřovali někdy skutečně nedemokratickým způsobem, skutečně se jaksi, pokud se narušuje osobní integrita a využívá se rodina a pak se to propírá na demonstracích. Mluvím samozřejmě o situaci Andreje Babiše, tak je to prostě velmi nepříjemné a to by se dít nemělo. Mně tam trošku chyběl odstup těch politiků, těch ostatních konkurentů. Víte, i v boxu se boxuje, je to tvrdé, bolí to, ale nebije se pod pás. Tady mně přišlo, že se bilo pod pás, a to by se prostě stávat nemělo. Upřímně řečeno já jsem měl Andreje Babiše včera v debatě a přišlo mně, že lidsky je toho plný, lidsky ho to ponižuje, a mně ho bylo svým způsobem, já vím, v politice lítost neplatí, ale lidsky, když ne líto, tak jsem to minimálně chápal. 

Pane prezidente, pokud se podívám tedy na těch posledních třicet let politiky, a Vy jste tím vzpomínáním mě k tomu de facto vyzval. Jaký největší problém politiky vidíte teď obecně? 

Vidíte, já to mohu spojit s tím aktuálním tématem, protože on ten problém politiky tady vlastně celých třicet let existoval. Vezměte si to počáteční heslo, ‚nejsme jako oni'. No a pak se z toho stalo heslo, že se těm předchozím dosti podobáme a to především v netoleranci a ve snaze prosazovat jediný správný uniformní názor, nepřipouštět věcnou oponenturu a vytvářet jakési pseudoelity, které si o sobě myslí, že zrovna jejich názor je nadřazený názorům ostatních. Toto je po celou dobu a dokonce bych řekl, že to spíše zesiluje, než slábne, ten problém naší politiky. Já bych jenom dodal ještě jeden Masarykův citát, ten si přál, aby Československo mělo padesát let klidného vývoje, mělo dvacet. My máme třicet, tak doufejme, že těch dvacet let bude trochu lepších. 

Já Vám rozumím, já tomu říkám takovým termínem lepšolidé. Já to prostě nemám rád nadřazování názorů jedněch nad názory druhé a ještě to dávat do té obálky demokracie a tak dále, a všechno co se mi nelíbí je nedemokratické. Já to určitě rád nemám a snažím se proti tomu nějakým způsobem vystupovat, ale asi se nám to příliš nedaří. Každopádně já trošku odejdu od filozofické části a naznačím Vám svůj názor. Není největším problémem nebo jedním z největších problémů české politiky to, že od roku 89 je spojováno volební vítězství, politická moc s přístupem k veřejným penězům, veřejným zakázkám, rozhodování o privatizaci a tak dále. Není, nepovedlo se nám málo oddělit chod státu od politiky samotné, jestli mi rozumíte?

Víte, zní to hezky a na první pohled je to možná i pravda, ale on je i v politice, pane Soukupe, někdy nezbytný ten druhý pohled. Co jsou to veřejné peníze? Veřejné peníze stručně řečeno jsou peníze, které získáme výběrem z daní. Tento výběr z daní, jako v jakémkoli jiném státě, investujeme tu do zdravotnictví, tu do školství, do veřejné dopravy, do desítek a desítek dalších činností. Na tom samo o sobě přece není nic špatného. Špatné je, když se ty peníze rozkrádají, proti tomu se také snažím bojovat. Upozorňuji na různé lumpy, abych pořád nemluvil o Zdeňkovi Bakalovi, tak připomenu například majitele týdeníku Euro pana Savova, který teď nedávno uprchl do Velké Británie, a my žádáme...

Je stíhán, pokud vím, za daňové úniky.

Ano, ano daňový úniky je krádež svého druhu, pane Soukupe. Takže oddělme dvě věci, hospodaření s veřejnými penězi, které může být poctivé, a rozkrádání těchto veřejných peněz. 

Ale Vy víte, kam jsem mířil. Politika rozhodovala třeba o privatizaci, o privatizaci podniků ve velké privatizaci, proběhla kupónová privatizace. Politici dovolili možná špatnou právní regulací vytěsnění těch minoritních akcionářů, těch DIKů, těch drobných akcionářů a dovolili zbohatnout úzké skupině oligarchů. Není třeba tohle věc, která se tou politikou stále táhne? Že nespravedlnost se odpouští? 

Víte, mně je trochu trapné připomínat, že svého času jsem byl opravdu ne jenom první, ale bohužel i jediný, který vystupoval proti kupónové privatizaci, včetně Viktora Koženého. Takže teď je mně opravdu trapné si čechrat peříčka a říkat, že jsem měl bohužel pravdu. Kupónová privatizace byla špatná privatizační technika, to zaprvé. Zadruhé byla nedostatečně legislativně ošetřena, mám tím na mysli zejména investiční fondy, ale ne jenom je. A to bychom měli půl hodinovou přednášku a tento čas už mi asi nedáte. 

To Vám nedám, ale přesto jsem to chtěl zmínit v tom možná trošku bilančním dnešním rozhovoru. Myslíte si, že tyhle ty chyby politiky, které vedly k velkému úniku veřejných zdrojů nebo společného majetku, byly ve své podstatě třeba nedomyšlením důsledků, nevědomostí, že právní rámec třeba v kupónové privatizaci byl nedostatečný, nebo trochu úmysl? Já jsem se třeba Andreje Babiše na to ptal, on byl přesvědčen, že jsme neposlouchali poradce, málo jsme se dívali do zahraniční, jak fungují třeba investiční fondy, jak funguje to či ono, ale víte, já jsem u politiků vždycky trochu podezřívavý.

Víte, já Vám řeknu jednu pravdivou historku. Když Dušan Tříska, který byl skutečným autorem kupónové privatizace, s touto myšlenkou poprvé přišel za Václavem Klausem, tak se dočkal odpovědi, že takovou blbost Klaus v životě neslyšel, ale pak došlo ke změně názorů, protože si zřejmě Václav Klaus uvědomil, že z hlediska volebního boje je kupónová knížka docela silný volební argument. Na tom by ještě nebylo nic špatného, nebýt právě toho, že ty fondy se vytunelovaly, majetek se rozkradl, včetně čtrnácti námořních lodí a tak dále a tak dále. 

No, tady se, přesně tak, těch krádeží speciálně v těch privatizačních fondech bylo tolik, až mi přijde prostě divné, že by někomu nedošlo, že je potřeba zpřísnit právní úpravu nebo respektive udělali to až v okamžiku, kdy bylo prostě pozdě.

Vymalováno. 

Vymalováno. No, pojďme dál, pane prezidente, vraťme se trošičku k aktualitám dnešního týdne. Vy jste jmenoval dva nové členy České národní banky Aleše Michla a Tomáše Holuba a jmenoval jste dva nové viceguvernéry Marka Moru a Tomáše Nidetzkého. To je Vaše pravomoc. 

Já bych se chtěl jaksi zeptat na Vaše hodnocení činnosti České národní banky. Začíná se čím dál tím více diskutovat o zbytečnosti intervencí, o příliš přísné regulaci hypotečních úvěrů, o malé komunikaci nebo nesrozumitelnosti komunikace České národní banky vůči veřejnosti. Třeba i jaksi hlavní ekonom Bank of England pan Haldane řekl, že musíme mluvit přímo k lidem a musíme mluvit jazykem, kterému rozumějí. Myslíte si, že Česká národní banka dělá kroky srozumitelně?

Tak tady budu s Vámi velmi polemizovat, především pokud jde o tu údajně nepřiměřeně přísnou hypoteční regulaci. Milý pane Soukupe, Vy si přece pamatujete americkou hypoteční krizi, která byla vyvolána právě tím, že ta regulace byla málo přísná. Já jsem ocenil postup České národní banky v této oblasti, to znamená, že si nemůžete vzít hypotéku na těch sto procent ceny nemovitosti, a byl bych velmi rád, i když vláda se tomu trochu brání, aby se tato regulace stala součástí zákona tak, aby se to nedalo obcházet. 

Já vím, já vím. Mám dvě poznámky. První je, že v Americe ta hypoteční krize nevznikla pro poskytování hypoték, ale díky obchodu s deriváty a deriváty derivátů. 

Oboje. Jedno nevylučuje druhé. 

A nabalování se jednoho... Ano, bez té hypotéky by nebyl derivát. Ano, to jistě ano.

Podívejte se, simulujte si situaci, kdy ručíte jako zástavou nemovitostí a cena té nemovitosti najednou klesne na polovinu, což se v Americe občas stalo. To už poškozuje spíše banky a Lehman Brothers je jedním z dokladů. 

Ale typický Lehman Brothers neposkytoval hypotéky. Lehman Brothers vytvářel a obchodoval s těmi deriváty.


ING poskytovalo hypotéky a další banky poskytovaly hypotéky nehledě na to, že byly, jak se to sakra jmenovaly, Freddie Mac a ještě jedna společnost. 

To byly přímo ty hypoteční banky.

Právě, hypoteční banky, které mimochodem Clintonova administrativa místo aby je regulovala, tak jim naopak uvolnila prostor. 

To je pravda.

To znamená, dovolila i těm, kdo na to normálně neměli, aby se zadlužili, a pak se divili. Takže já podporuji, pokud jde o přísnou regulaci, postoj centrální banky. Mohu s Vámi souhlasit, že komunikace není nikdy dost, a když se to rozumně vysvětluje, je to jenom dobře.

Je to jenom dobře, speciálně v těch hypotékách ta komunikace trochu chybí a lidé prostě mají problémy s bydlením a tak, ale to už jsme tady probírali. 

Já mám ještě k těm intervencím. Víte, když se ty intervence zaváděly, tak Česká národní banka říkala, že bojuje za více pracovních míst. Tím, že budou držet korunu jaksi trochu uměle dole, budou proexportně působit a bude trh práce stabilizován. Jenže ten trh práce se, v kombinaci s nízkými úrokovými sazbami, a ty intervence a nízké úrokové sazby jdou ruku v ruce. Trh práce se beznadějně přehřál a teď, v roce 2013 jsme měli na jednoho uchazeče o zaměstnání třináct nabídek práce a teď máme na toho samého uchazeče 0,7. Jinými slovy je prostě nedostatek pracovní síly. Není to, tohle to, ta situace s pracovní silou, nepříjemný a doprovodný efekt nepovedených intervencí? 


Ale já jsem kritizoval intervence mnohokrát a mimochodem, když jsem teď uváděl členy Bankovní rady, tak jsem řekl, doufám, že už nikoho z vás nenapadne opakovat nesmyslné devizové intervence, a uváděl jsem prostý argument. Říkali jste, že právě díky intervencím bude nízká nezaměstnanost a ekonomický růst. Intervence skončily, nízká nezaměstnanost je pořád, ekonomický růst je taky pořád, a pokud se zpomalí, tak podle mého názoru hlavně díky začínající čínsko-americké obchodní válce. 

A koruna jaksi dramaticky neposiluje, ale spíše oslabuje.


Tak, je volatilní a osciluje nějak kolem těch šestadvaceti korun. 

Ano. Pane prezidente, tak dobře, poslední aktualita, než půjdeme k vládní krizi.

No právě. 

Alena Vitásková, Vámi vyznamenána Alena Vitásková včera u soudu dostala podmínku s odkladem, tedy dva roky vězení s podmínečným odkladem na třicet měsíců za zneužití pravomoci úřední osoby. Tak se ten přečin jmenuje a měla ho jaksi způsobit tím, že jmenovala bývalou šéfku Nejvyššího státního zastupitelství Renatu Veseckou do funkce náměstkyně Energetického regulačního úřadu. Co na to říkáte? Je to součást boje proti ní, nebo paní Vitásková opravdu udělala chybu?


Podívejte se, já jsem vyznamenal Alenu Vitáskovou kvůli jejímu boji proti solárním baronům, to přece víte. 

Ano.

Napsala o tom mimochodem i několik knih, takže je dobré si je přečíst. Pokud jde o Renatu Veseckou, já se do toho nechci vměšovat. Jestliže má pracovník Energetického regulačního úřadu mít sedmiletou praxi v této oblasti, tedy v energetice, a Renata Vesecká zřejmě takovou praxi neměla, pak je to samozřejmě chyba. Na druhé straně mít bývalou nejvyšší státní zástupkyni ve své organizace je tak trošku zisk, takže tady na těch vážkách se musíme nějakým způsobem rozhodovat. Podmínečný trest, který mimochodem ještě není pravomocný...

Není pravomocný, ona se odvolá určitě.


...je rozhodně něco jiného než trest osmiletý, který tam byl v jedné fázi. 

Víte, zákon je zákon, to je samozřejmě tak. Litera zákona je prostě zákon.

No právě.

Musí se dodržovat. Na druhou stranu faktický přečin nebo provinění Aleny Vitáskové samozřejmě vzbuzuje otazníky, protože náměstkyně Energetického regulačního úřadu zodpovědná za právní otázky je bývalá nejvyšší státní zástupkyně, což je tedy nejvýše postavený právník státu jaksi v žalobě, nemá dostatečnou kvalifikaci pro právní otázky Energetického regulačního úřadu. Samozřejmě to tedy jaksi je z tohoto pohledu nelogické, ale zákon je zákon. Alena Vitásková se odvolá a uvidíme, co odvolací soud udělá. 

Tak, pane prezidente, teď tedy pojďme k vývoji ve Sněmovně. To, co se tam děje. Zítra se bude hlasovat o vyslovení nedůvěry vládě. Máte z té situace obecně radost? 

Radost určitě ne, protože jako každý postarší člověk už mám raději klid a ne neustálé vzrušování. Zejména, když to vzrušování často generují spíše ctižádostiví hlupáci než lidé, kterým jde o blaho této republiky. Podívejte se, je tady vláda s důvěrou, je poněkud absurdní, jestliže sociální demokracie je ve vládě, ale současně uvažuje o tom, že by vlastně měla jenom odejít a případně se připojit k hlasování o nedůvěře. To je mimochodem asi způsobeno tím, že jsou tam dvě názorové skupiny a tato technika chytré horákyně je způsob, jak tyto dvě názorové skupiny skloubit, ale budiž. 

Podle mého názoru ten základní problém kromě toho, že se tady vytvářejí velmi nechutné záminky, to znamená, osud duševně postižených dětí by neměl být předmětem politického boje, je v podstatě jakási netrpělivost opozičních sil a jejich možná neschopnost a možná nechuť dělat konstruktivní opozici. Předkládat alternativy, kritizovat vládu a ne se ji snažit pod nesmyslnými, v tomto případě opravdu nesmyslnými záminkami svrhávat. Takže já doufám, že duševně normální lidé v Poslanecké sněmovně budou mít převahu, že opět tedy po řekněme vylívání kýblů špíny ze strany opozičních lavic, se zase bude hlasovat tentokrát o nedůvěře. Ten návrh pravděpodobně neprojde. Zase bude chvíle klidu a zase si někdo vymyslí nějaký úplný nesmysl. 

Víte, pane prezidente, já Vás v téhle té rvačce teď vidím trochu jako rozhodčího, který má trochu určovat pravidla nebo případně zasáhnout do průběhu zápasu. Já vím, ten kulhající příměr z toho boxu. Já mám takový pocit, že právě vzhledem k tomu, že rodina Andreje Babiše, a upřímně řečeno prostě problémy, které v rodině nebo ve vztazích v rodině on má, nejsou nijak zvlášť odlišné od toho, co máme všichni nebo většina lidí, byly použity proti němu, proti jeho politickému postavení. A z mého pohledu z toho boxu s pravidly, se z toho stala prostě rvačka bez pravidel. Mám tedy rozumět tomu kroku Vašemu, že jste řekl, ano, ale vítěz voleb je hnutí ANO a já Andreje Babiše jmenuji znovu, jako takový výraz rozhodčího, ne, budete dodržovat pravidla, takto mám rozumět?

V podstatě ano, já jsem si teď, pane Soukupe, vzpomněl na jeden krásný obrázek Josefa Lady, který se jmenuje Hospodská rvačka. Možná, že jste ho viděl. Je to krásný obrázek, doporučuji. 

Tak to vypadá. Pravidla se nedodržují.

Pravidla se nedodržují a nejsou. Ano, nechci se nazývat rozhodčím, ostatně když jsem byl vyzván, abych byl moderátorem, právě ze strany opozice, a tak ani proto nevidím dostatečný důvod. Pravidla jsou jasná, pravidla říkají, že vítěz voleb nemá být obcházen, protože jinak by vítězství nemělo smysl. Že tedy ten, kdo zvítězil v demokratických a svobodných volbách, má vést vládu, ale samozřejmě si má zajistit velkorysostí takovou koalici, aby měl v Poslanecké sněmovně většin. A to je všechno, pane Soukupe. A pokud jsem poňoukán, abych si teď najednou zahrál na polodiktátora a odchýlil se od těchto pravidel, tak už tím přirovnáním s Benešem říkám, že to neudělám. 

No, já osobě Vás vidím spíše právě jako toho rozhodčího, který vidí, že se ten boj jaksi zvrhl podobně jako na tom Ladově obrázku.

Tak, tak. 

Což je asi v pořádku. No, já bych se chtěl zastavit ještě u jaksi postoje sociálních demokratů. Mě na tom zaujaly dvě věci. Zaujaly, v uvozovkách zaujaly. Jedna je, že sedí ve vládě, jsou v ní členy a nevysloví se proti návrhu na vyslovení nedůvěry. Jinými slovy dá se říci, já vím, kulhá to, že se trochu zdráhají vyslovit důvěru, i když to kulhá. 

A druhá věc, možná ještě zajímavější. My jsme to zmínili minule, že poslední možností opozice, jak tu vládu svrhnout, je rozpustit Sněmovnu. A sociální demokraté řekli, že pokud uvidí, že je 105 hlasů, které budou připraveny rozpustit Sněmovnu, že svých 15 hlasů k tomu přidají a Sněmovnu tedy rozpustí, no, sociální demokraté.


Dobře. Tak začněme od konce. Je takové politologické pravidlo, že ten kdo vyvolá politické volby, je zpravidla prohraje. Každé pravidlo, jak víte, má svoje výjimky, ale kdyby se stalo a náhodou došlo k tomu, že by po mimořádných volbách z Poslanecké sněmovny odešla TOP 09 nebo STAN, myslím si, že bych dostal záchvat usedavého pláče. 

To si dovedu představit.

A že bych nad tímto zjednodušením naší politické scény opravdu a trpce litoval. Nicméně uvědomte si, pokud jde o sociální demokracii, jednu prostou věc. Podobně jako je princip, nedotknutelný princip svobodných voleb, tak je i princip referenda. A jestliže se sociální demokraté v referendu rozhodli pro vstup do vlády, tak nikdo proti této vůli členské základny nemá rozhodovat o ničem jiném. 

No, potřebuje Andrej Babiš sociální demokraty? Potřebuje je pro tu vládu? V záloze tedy číhá Tomio Okamura, který říká, ano, my jsme připraveni do vlády vstoupit nebo nominovat do ní odborníky. 

Ono to tak možná dopadne, ale protože jsem přece jenom pro sociální demokracii osm let pracoval, tak bych si nepřál, aby zmizela v úplném zapomnění, to znamená v tom klubku těch opozičních stran, které bohužel nejsou příliš produktivní. Jinými slovy, nechť ve vládě pracují, už jsme si minule řekli, že něco přinesly, viz zrušení karenční doby a podobně, a nechť se po čase, po několika letech ukáže, jestli jejich práce byla nebo nebyla pozitivní. 

U téhle varianty diskutuje se o tom, jestli by Andrej Babiš při nahrazení ministrů ČSSD ministry za SPD musel znova jaksi žádat o důvěru. Jedni ústavní právníci říkají, že ne, druzí říkají, že ano. Máte na to názor?


Já si myslím, že každý premiér může vyměnit členy své vlády, což se koneckonců v minulosti také často dělo, a kvůli tomu se ještě o důvěře nehlasovalo. Mimochodem o to, aby se hlasovalo o důvěře, to stačí, když seženete čtyřicet poslanců a pak se to zařadí na program Sněmovny. V tom problém není. Jinak já nemám pocit, že by Tomio Okamura chtěl nutně ministry. Zatím se vyjadřuje dost neurčitě, možná že by dokonce ani ministry nechtěl a možná, že by chtěl Babišovu vládu podporovat obdobným způsobem, jako ji toleruje komunistická strana. 

Ano, tak jsem pochopil jeho vyjádření u mě v pořadu Aréna v úterý, že na ministrech zásadně netrvá, že mu jde primárně o programové věci, a pochopil jsem z toho, že by případněmohl uvažovat podobně jako KSČM. Ano, to čteme tu situaci zcela stejně

Já vím, že už se k tomu jednou schylovalo, že uvnitř hnutí ANO byly různé názory na spolupráci se stranou přímé demokracie. Já sám si myslím, že pokud by to byla tolerance, takže to není nic proti ničemu a že každá parlamentní strana, která získala určitou důvěru voličů, má být považována za partnera a ne za nepřítele. 

KSČM jaksi postupuje poměrně čitelně konzistentně. Tu diskuzi odmítli a řekli, že jaksi pro vyslovení návrhu na jaksi, nebo nepodpoří návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Tam asi není co řešit. Myslíte si, že za to dostali něco slíbeného?


Politika je něco, čemu se říká trade-off, tedy výměna něčeho za něco, ale to je všude. Podívejte se, nejsme jakási izolovaná enkláva, a jestliže všude jinde ve všech zemích se například koalice dohadují za určité posty a to i posty ve státní správě, nikoli nutně jenom ve vládě, tak není důvod, proč bychom měli být výjimkou. 

Na druhé straně chyba se stává teprve tehdy, jestliže tyto posty jsou obsazeny závistivými hlupáky, kteří té věci, tomu úřadu nebo tomu resortu nerozumí. Víte, že se říká, že nejvíce škody dokáže napáchat ctižádostivý blbec a já sám jsem se na příkladech mnoha bývalých, dnes už bývalých politiků, přesvědčil, že je to pravda. 

Tak tak, no každopádně ono to vypadá, že jaksi ten návrh neuspěje. Podle mých propočtů bude pouze 92 poslanců pro vyslovení nedůvěry vládě a to prostě nestačí, je potřeba 101. Tím pádem ta věc pravděpodobně zítra skončí a Andrej Babiš bude nadále neporazitelný. Myslíte si, že je tedy opravdu neporazitelný, teď? 

Každý je porazitelný. 

Napoleon si to také myslel.


Ano, a tak vidíte, přišlo Waterloo. Ne, ne, ne, každý je porazitelný, to zaprvé. A já naprosto upřímně říkám do očí Andreji Babišovi, že má dvě základní slabiny. První, že se bojí davu a druhou, že se bojí médií. Pokud jde o dav, no tak já jsem měl svého času na Václaváku víc než padesát tisíc demonstrantů, ignoroval jsem to, za rok na výročí tam přišlo dvě stě, ne dvě stě tisíc, dvě stě lidí. Takže jednodenní demonstrace a tím to skončilo. 

Pokud jde o média, víte, co si myslím, čest výjimkám, o inteligenci českých novinářů. Média nemůžete nenávidět, pane Soukupe, médii můžete pouze pohrdat. A jestliže bychom se měli médií bát, tak bychom tím značně snížili svoji vlastní úroveň. 

Na druhou stranu já zásadně trvám, že svoboda slova je prostě svatá, nesmí být žádným způsobem jaksi omezována. Bojovat s médii je stejně chytré jako plavat proti proudu. Média vychází každý den, a pokud s nimi budete bojovat, tak budete bojovat pořád dokola a dokola a dokola.

Tak zaprvé. 

A nikdy úspěšný nebudete.

Když si v bazénu pustíte protiproud, tak vás to možná trochu zocelí. A když je ten bazén poměrně malý, tak ten protiproud vám umožňuje plavat velmi, velmi dlouho. 

A média takto zocelují politiky.

A víte, že ano? 

Ano, no samozřejmě, já se přiznám, že samozřejmě si vyhrazuji právo i na svoji svobodu, a kritizovat tu Seznam nebo tu Českou televizi, ale to poslední co chci, aby oni přestali vycházet. To prostě nechci.

Mně by to nevadilo, ale já rozhodně nepůsobím k tomu, aby někdo přestal vycházet, pokud má ty peníze a pokud je do toho dává. 

Na druhou stranu máte pravdu, že Andrej Babiš je trošku více, než je podle mého názoru zdrávo, nervózní z každého novinového článku. Včera do kamery mi ukazoval výtisk Lidových novin, kde ho rozčílily nějaké kritiky jeho, a měl je podtrhané a tak. No, tak možná se ještě zocelí, až bude v politice tak dlouho jako Vy.


Já myslím, že určitě ano. On se učí poměrně rychle, tak doufejme, že se mu to podaří. 

Tak ona mu ta média teď dokonce pomáhají že, ho zocelovat, tak to takhle uzavřeme.

Pane prezidente, Vy v neděli letíte na státní návštěvu státu Izrael. Na Váš názor  na Izrael se ptát nebudu. Vím, že jste jaksi příznivcem a obdivovatelem státu Izrael. Řekněte mi, čím Vás Izrael tak okouzlil?

Víte, já mám rád statečnost a to ne jenom statečnost jednotlivců, ale statečnost v dějinách. Uvědomte si, že Izrael vedl několik válek, a kdyby jakoukoli z nich prohrál, tak by to byl zánik jeho existence. On byl napaden už v roce 1948 všemi arabskými sousedy a jsem hrdý na to, že tehdejší Československo mu tehdy poskytlo zbrojní pomoc, cvičilo piloty a tak dále a tak dále. Pak tam byla ta šestidenní válka nebo sedmidenní válka v šedesátém sedmém roce. Pak tam byla Jomkipurská válka v roce sedmdesát tři. Občas vidíme na různých islamistických hnutích, že vykřikují, že je třeba vymazat Izrael z mapy, doslova tak. Už to samo o sobě vzbuzuje sympatie vůči kulturnímu státu s velmi těžkým osudem, těžkou historií jeho rasy, takže je to kombinace soucitu a obdivu k odvaze. 

Izraelci si velmi cení naší zbrojní pomoci v uvozovkách v letech 47 až 51. Stále znova se tam o tom hovoří, že Československo tehdy prostě dodávalo zbraně Izraelcům k jejich obraně. No, na druhou stranu je to takové české. My jsme si za to samozřejmě nechali dobře zaplatit, to nebyla jen tak nějaká pomoc.

I kdyby, tak nezapomeňte, že ostatní státy často vyhlašovaly embargo vůči zbrojním dodávkám do Izraele, čímž ho vlastně odsuzovaly k bezbrannosti. Ale tam, pane Soukupe, byla spíše jiná motivace než finanční. Sovětský svaz dlouhou dobu doufal, že Izrael bude na jeho straně a že proti takzvaným reakčním arabským režimům, což je do jisté míry pravda, bude hrát takovou tu roli součásti tábora míru a socialismu, jak se říkávalo. Tak z toho selhalo a právě proto Sovětský svaz tu pomoc přerušil. 

Pane prezidente, v jakém stavu je tedy přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma, který jste avizoval? Američané už to udělali, ty už to zrealizovali. My jsme o tom hovořili. Řekli jsme, že tedy Vy i ministr zahraničních věcí jste řekli, že je to prostě naše vize, ale teď já tedy upřímně řečeno nevím, v jakém je to stavu.

Je to v takovém stavu, že zatím proběhly dvě konkrétní operace. Zaprvé, v Jeruzalémě jsme zřídili před několika měsíci honorární konzulát pana Proppera, který je mimochodem českého původu, a teď tam budu otevírat Český dům, kde jsou shromážděny i české instituce typu Českého centra, CzechTourism, CzechTrade nebo CzechInvest a podobně a podobně. A co bude dál, to se uvidí. Já samozřejmě i nadále se budu zasazovat za to, abychom naši ambasádu do Jeruzaléma přesunuli, a uvidíme, do jaké míry budu úspěšný. 

Poslední poznámka je ta, že bylo by dobré pojmenovat to, co je kontroverzní. U toho Jeruzaléma je to tak, že většina států prostě neuznává jaksi rozhodnutí, rezoluci OSN z roku 1980, která odporuje tomu izraelskému názoru, že Jeruzalém je nedělitelné hlavní město, nedělitelné město, tedy pouze izraelské. To je věc, která je kontroverzní. A z mého pohledu Vy jste možná jediný evropský politik, který má odvahu o Izraeli a problémech tam hovořit jaksi kontroverzně, odvážně a rozhodně. Třeba jste označil hnutí Hamás za teroristické, což tedy v dnešní době je podle mého názoru tak, že Vám potichu všichni řeknou, že s tím souhlasí, ale nahlas to nikdo neřekne.

Ale, já mám takový dojem, že zrovna hnutí Hamás bylo označeno za teroristickou organizaci. Tam jsou spíše otazníky nad hnutím Hizballáh v Libanonu, kde někteří říkají, že to jsou teroristé, jiní, že nejsou. Taková kompromisní formulace je, že vojenské křídlo Hizballáhu je teroristické, zatímco to civilní křídlo je dokonce v libanonské vládě. 

Ale třeba ten Hamás, no tak dobře, ano je na seznamu teroristických organizací, moc se o tom nehovoří. A na druhou stranu Evropská unie tam posílá peníze na rozvoj palestinského území, které dostávají i rodiny třeba těch sebevražedných atentátníků a tak, je to takové.

A dokonce v Evropském parlamentu nedávno mluvila palestinská teroristka, která byla zatčena kvůli únosu letadla, a když ji propustili, tak Evropský parlament ji pozval, palestinskou teroristku, aby promluvila. To je něco tak neslýchaného, že se musím ptát, k čemu ten Evropský parlament vlastně je. 

Já jsem to chtěl otevřít. Víte, i řada českých novinářů samozřejmě kritizuje jaksi údajně příliš tvrdý postoj Izraelců vůči Palestincům. Na druhou stranu se tak nějak zamlčuje, že každý den z palestinského území létají na Izrael rakety, a tak já jsem o tom chtěl hovořit a přispět k nějaké vyváženosti názorů na Izrael.

Jaký je hlavní úkol Martina Stropnického, nového českého velvyslance v Izraeli? A to je zcela poslední otázka dnešní debaty.

Martin se bude muset snažit především o to, aby se dále rozvíjely ekonomické vztahy s Izraelem, protože nezapomeňte, že Izrael je dnes už technologická velmoc, aby to přátelství, které je charakterizováno i tím, že pravidelně zasedají česká a izraelská vláda, což už máme jenom se Slovenskem a s nikým třetím, tak aby se upevňovalo konkrétními formami, kulturní výměny, sportovní výměny, people to people communication a tak dál a tak dál. No a snad nebudu říkat žádné tajemství, že před dokončením je i případná smlouva na dodávku izraelských radarů české armádě. 

Pane prezidente, to byla úplně poslední otázka. Já Vám děkuji za rozhovor, přeji Vám úspěšný týden a šťastnou a úspěšnou cestu do Izraele.


Kromě toho zítra se ukáže, jestli my oba jsme dobří prognostici, když jsme řekli, že patrně vláda vydrží. Přejme této vládě, aby vydržela, protože kdo má každý rok dělat mimořádné volby. 

Děkuji Vám, pane prezidente, k tomu není co dodat. 

Krásný den. 

A děkuji za pozornost i vám vážení diváci televize Barrandov.


Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 22. listopadu 2018

 

 

Rozhovor prezidenta republiky pro NTV

Rozhovor prezidenta republiky pro NTV

09.12.2018
  Vážený pane prezidente, pro Českou republiky je rok 2018 obzvláště významný, protože jste...

Projev prezidenta republiky při jmenování nového rektora

Projev prezidenta republiky při jmenování nového rektora

07.12.2018
  Vážený pane ministře, vážený pane rektore, vážená paní předsedkyně...