ČLÁNKY

Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“

čtvrtek 30.08.2018

 

Dobrý večer, vážení diváci Televize Barrandov. Vítejte u prvního poprázdninového vysílání Týdne s prezidentem. Dobrý den i Vám, pane prezidente.

Pěkný dobrý den.

Dnes natáčíme v Lánech, kde bývá s Vámi obvykle trochu poklidnější atmosféra, protože před dveřmi není zástup těch, kteří čekají na jednání s Vámi, a proto ten dnešní rozhovor si dovolím začít tak trochu lehčeji. Vidíme se takřka po dvou měsících. Pokud jsem dobře sledoval média, tak jste měl takové trochu pracovní prázdniny. Jmenoval jste vládu, projev před Sněmovnou a tak dále. Stačil jste si odpočinout?

Ale tak, co to je odpočinek? Odpočinek má být vždycky pracovní, protože zajímavá práce nabíjí. Ale pane Soukupe, já jsem měl začátkem prázdnin jedno velice krásné výročí, se ženou jsme oslavili dvacet pět let svého manželství.

To je jaká svatba? Stříbrná?

Stříbrná, přesně tak. Řekli jsme si, že se máme pořád rádi, že spolu půjdeme životem dál. Dali jsme si nějaké malé dárky, nějakou kosmetiku a já jsem při této příležitosti navlékl tento prstýnek, snubní prstýnek. Deník Blesk tomu věnoval celou stránku a spekuloval, co je za tím. Kdyby se mě zeptali, tak bych jim řekl, že jsem výrazně zhubnul, a že tedy ten prstýnek se díky tomu zhubnutí konečně vejde na ten prst. Ale oni se nezeptali a spekulovali, takže jak říkal Sherlock Holmes, elementary, dear Watson, neboli jak prosté, milý Watsone.

Ať si spekulují novináři, o čem chtějí. Každopádně mít šťastnou rodinu je velké životní štěstí a velká životní výhra a já Vám k ní tedy gratuluji.

A není to samozřejmě jenom naše manželství. Kačenka teď byla několikrát z Anglie, úspěšně tam složila další a další zkoušky. A musím se pochlubit jako hrdý otec, můj syn napsal knížku. Knížku o mozkomíšním moku, pane Soukupe.

Já vím, že on je uznávaný lékař, ano.


Já to čtu stránku po stránce s obdivem ke svému synovi a vůbec tomu nerozumím.

A o tom trochu mají být prázdniny. Člověk si má užít alespoň to, co může, v té poklidnější atmosféře léta, svojí rodiny a uvědomit si, co je důležité. Vidím, že se Vám to povedlo. A já Vám znova ke šťastné rodině gratuluji.

Děkuji.

Pane prezidente, mluvíme o termínech prázdnin. Oba dva už jsme mnoho desítek let ze školy pryč, ale přesto. Alespoň ve mně zůstal takový, takové malé trauma, jak končí srpen, tak nastávají povinnosti. Já vím, že to tak není ani u Vás, ani u mě. Povinnosti máme v průběhu celého roku, ale pokud jsem se koukal na Váš pracovní kalendář, návštěva Číny, návštěva Německa, návštěva krajů, Izraele. Co Vás čeká na podzim? A co vyzdvihnete?

Vy jste to v podstatě řekl. Myslím si, že těch setkání bylo a bude dost. Já jsem si za posledních pět let počítal, s kým vším jsem se setkal, a vyšlo mně neuvěřitelné číslo šest tisíc setkání. Předpokládám, že toto další funkční období to bude něco podobného. A je to jednak moje povinnost a jednak to dělám rád.

Pane prezidente, pojďme tedy k věcným otázkám, které možná už budou kontroverznější. Nebo kontroverznější, možná ostřejší. Vaše návštěva v Německu, předpokládám, že se setkáte s Angelou Merkelovou, a předpokládám, že Vaše diskuze bude trochu živější. Samozřejmě mluvím o tématu uprchlíci. Je to tak?

Tak Angela Merkelová nedávno prohlásila, že migrační kvóty byla chyba, a já si myslím, že se máme chovat s jistým porozuměním k tomu, kdo uzná svoji chybu. Takže budeme mluvit spíše o obchodních válkách, protože, jak víte, Spojené státy plánují bohužel obchodní války.

Celní války s Čínou.

Budeme mluvit o energetice. Nevím, jestli to víte, ale cena elektřiny je v Německu nejdražší, protože omezili provoz jaderných elektráren a vsadili na obnovitelné zdroje. A teď přemýšlím, jestli mám být diplomat a poznamenat, že ten její výrok o oprávněnosti nebo neoprávněnosti odsunu je jasný, protože Postupimská dohoda článek XIII říká jasně, že ten transfer, ne jenom z Československa, ale například i z Polska, je oprávněný. Ale možná, že budu diplomat a pokud to nezmíní ona, tak to nezmíním ani já.

Ona dokonce myslím řekla, že byl neospravedlnitelný z politických důvodů.

No, vždyť právě na to narážím.

Z politických i morálních důvodů.

Ani mezinárodněprávně. A pokud uznáte, že Postupimská dohoda je mezinárodní právní dokument, tak není o čem diskutovat.

No samozřejmě.

Je to součást veřejného práva a jaksi, když je něco zákonné, v souladu s právem, tak je to i ospravedlnitelné. To je logické.

Co říkáte tomu, o čem spekulují některá německá média, konkrétně deník Handelsblatt, že Angela Merkelová by údajně měla být nástupkyně Jeana-Clauda Junckera v čele Evropské komise.

V Evropské unii, upřímně řečeno, je poměrně málo výrazných osobností. A to říkám jako člověk, který se občas na různých setkáních s těmito lidmi setkává, a nechci nikoho urazit. Angela Merkelová, ať si o ní myslíme cokoli, je bezesporu výrazná osobnost. Přežila několik pokusů o svůj pád, kdy v poslední době se ji tak trochu snažil svrhnout pan Seehofer. Vzpomeňte si na jeho výrok, s touto ženou nemohu pracovat.

Ano, ale ono ho to rychle přešlo, ministrem vnitra zůstal.


Ono ho to velmi rychle přešlo, máte pravdu. Takže kdyby nahradila Jeana-Clauda Junckera, já bych se ani nezlobil.

Tak myslím si tedy, že by to horší určitě nebylo. Otázka je, jestli by to bylo lepší.


Řekl jste to jasně. Já jsem to řekl zdvořile.

Pane prezidente, Vy jste se v minulých dnech setkal s českými velvyslanci, s kterými jste hovořil. A samozřejmě způsobil jste mírný skandál mezi novináři, které jste přirovnal k blbounovi nejapnému, a dokonce jste tedy si dovolil českým novinářům říci, že bohužel na rozdíl od blbouna nejapného ještě nevymřeli, což byla zcela evidentní nadsázka. Ale čeští novináři samozřejmě reagují tak, že oni můžou všechno, ale jakmile se dotknete jich, jejich cti, nebo nedej pane bože, uděláte si z nich legraci, reagují agresivně, povětšinou nepříjemně a vyvodí z toho dalekosáhlé důsledky. Můžeme se k tomu výroku vrátit?

Ale, já nevím, jestli jste to sledoval, ale já jsem pronesl půlhodinový projev a teprve v závěru jsem řekl tuto jednu jedinou větu, kterou jsem chtěl zcela úmyslně pozlobit novináře, a to v jednom naprosto jasném kontextu, když někteří z nich psali o tom, že bych měl odvolat paní velvyslankyni Evu Filipi z Damašku. Víte, že teď dokázala něco neuvěřitelného, propuštění několika zajatých osob? Já jsem jí dal před časem vyznamenání a tihle blbečci mně doporučovali, abych ji odvolal. Tak jsem se trochu rozčílil a pronesl jsem tu větu o blbounu nejapném, ale když už o tom mluvíme, tak jsem si uvědomil, že politických komentátorů, pane Soukupe, a teď vyjímám Vás, tady máme asi tak deset. Nějaké ty Perknerové, Kamberské, já nevím, koho všeho ještě, Čabany.

Honzejkové, Šídlo a další.


No, Šídlo už je upozaděn, ale budiž. A tak jsem si uvědomil, že velká většina z nich v životě nic nedokázala a že jenom kritizují ty, kdo něco v životě dokázali. Prostě z těchto lidí řve mindrák. Občas je dobré ten mindrák trochu přiživit, a to jsem právě tímto výrokem udělal, ale skoro bych navrhoval, abychom se vrátili k tomu půl hodinovému projevu a ne k té jedné větě.

Víte, já jsem se, protože to veřejným prostorem, tedy médii, zarezonovalo, tak jsem se k tomu chtěl vrátit, abyste to vysvětlil. Zasadili jsme to právě do tohoto kontextu, protože já jsem věděl, v jakém kontextu jste to řekl, až na to, že média jaksi toto většinou pozapomněla. A můj mírně kritický, nebo možná někdy velmi kritický názor na část takových těch aktivistických novinářů, kteří nás přesvědčují o tom, že vědí, co si máme myslet, je známý. Takže mě to tedy neurazilo, ten Váš komentář, přirovnání a chtěl jsem to právě proto zasadit do toho kontextu.

Pane Soukupe, v roce 2002 jako premiér jsem ve svém projevu v Poslanecké sněmovně řekl, že nejpitomějším tvorem na zeměkouli je český novinář. Jak vidíte, uplynulo šestnáct let a já jsem hluboce konzistentní ve svých názorech.

Předpokládám, další Váš citát je, že jen blbec nemění své názory, že až ten názor změníte, tak se to dozvíme, což tedy zatím nevypadá.

Tak.

Pane prezidente, pojďme dál. 21. srpna jsme si připomněli výročí sovětské okupace z roku 1968. Vy jste pro média tedy dal vzkaz, že speciálně k tomuto datu projev nebo nějaké vyjádření pronášet nebudete. Ale já bych se k tomu datu a k těm událostem samozřejmě rád vrátil. A první otázka je taková trochu provokativní. Víte, já jsem se s několika politiky docela ostře pohádal v úterní Aréně Jaromíra Soukupa, když jsem řekl, že to považuju, ty události, zejména za selhání politiků, českých politiků, naprosté selhání českých politiků. A na druhou stranu naprosto neselhali občané a naprosto samozřejmě neselhala armáda, která nás sice nebránila, ale od těch politiků nedostala rozkaz, tak co měla dělat. A občané se vyjádřili jasně. V rámci svých sil mnoho z nich projevilo hrdinství a mnoho z nich také zemřelo. Jak Vy ten rok vnímáte a jak to hodnotíte?

Tak to je balík otázek, částečně provokativních.

Ano.


Já odpovím rovněž provokativně. Překvapím Vás, ani 15. března nepronesu projev k výročí německé okupace. Prostě proto, že Německo už je demokratickým státem a žádná nová německá okupace nám nehrozí.

Stejně tak Sovětský svaz se rozpadl a nehrozí nám tedy žádná nová sovětská okupace, ale lidé, kteří se mě občas ptají, proč jsem nemluvil 21. srpna, tak těm odpovídám, že já jsem na sovětskou okupaci reagoval mnohokrát už od jejího počátku. Stálo mě to rok nezaměstnanosti, potom po vyhazovu z práce dvacet let nemožnosti pracovat ve svém oboru. Ale já si nestěžuju, to je pro mě uzavřená kapitola. Takže to je první bod.

Druhý bod, Bakalovy Hospodářské noviny publikovaly článek, že se bojím Rusů, a proto jsem mlčel. No, kdyby ti redaktoři alespoň četli, tak by věděli, že při mé nedávné návštěvě Ruské federace jsem u premiéra Medveděva protestoval proti jednomu článku, který chválil okupaci a musím objektivně uznat, že redakce se veřejně omluvila a ten autor byl vyhozen. Takže, jak vidíte, na ruské půdě jsem okupaci kritizoval, a to je daleko obtížnější, než to dělat v českém závětří. A teď přijde šrapnel, připravte se.

Já jsem připraven.


Mně, kromě toho řvoucího stáda pisklounů, kteří chodí na každou akci jenom proto, aby se vyřvali, a byli i na pietě před Českým rozhlasem, kam vůbec nepatřili, to není ještě ten šrapnel, ten teď přijde, připadalo jako nepatřičné, že například předseda Senátu, který byl takzvaný normalizační komunista do roku osmdesát devět, tam mluvil, neboť, jak dobře víte, normalizační komunisté museli přísahat na správnost sovětské okupace. A je tedy paradoxní, jestliže tentýž člověk najednou tuto okupaci odsuzuje.

To je zvláštní, on pan Štěch, předseda Senátu, skutečně se zdál býti jaksi u části novinářů paradoxně takovým vítězem veřejných projevů k výročí, k události 21. srpna 1968, ale jak říkáte, on byl kariérním komunistou. To bylo takové zvláštní. Samozřejmě já se možná zeptám oklikou a zase provokativně.

Víte, já jsem tedy neviděl pásmo pořadů v Českém rozhlase, nebo neslyšel, bohužel. Slyšel jsem, že bylo velmi dobře připravené. Koukal jsem na Českou televizi a tam byla taková jedna spojnice. Všechny ty rozhovory s účastníky, které si Česká televize vybírala, bylo takové kňourání. Všichni plakali, všichni říkali, že když se o tom dozvěděli, tak plakali, a bylo to velmi emotivní a tak. Problém byl v tom, že já se znova vrátím, z mého pohledu to české kňourání je takové české kňourání. My tak, mně přijde, skoro oslavujeme naše národní průšvihy, rok 1948, rok 1968 a tak nad nimi tak trochu lítostivě nebo sebelítostivě se pozastavujeme. A v téhle souvislosti mně se třeba nelíbí určitá adorace některých politiků, ať už je to Dubček, ať už je to Smrkovský, Černík, kteří prostě z mého pohledu v té době zklamali. A tenhle duch té adorace těchto politiků, takového toho dobra, které bylo neprávem poškozeno, ten jsem tam viděl. A když to srovnám s tím, že Vy jste objektivně přišel o práci. Vy jste objektivně dvacet let nemohl dělat to, co jste, a najednou ty protesty byly tak trochu směřované proti Vám.

A najednou nepláču, že. A proč bych taky měl.

A najednou nepláčete a ty protesty byly proti Vám. Rozumíte, na co se ptám?

Podívejte se, teď vlastně musím odpovědět na druhou část Vaší otázky. Já jsem ve Španělském sále Pražského hradu měl asi tak před rokem projev k výročí okupace, kde bylo přes tisíc lidí, a tam jsem říkal větu, která byla také šrapnelem a která navazuje na to, o čem jste teď mluvil Vy. Řekl jsem, že naši vedoucí představitelé včetně Dubčeka se v Moskvě podělali hrůzou, a samozřejmě, že zase řada těch zbabělečků, ať už mezi novináři nebo mezi politiky, na to reagovala, jak reagovala. Já jsem ocenil medailí, ne medailí, ale dokonce Řádem T.G.M. Františka Kriegla.

Což byl jediný, který to nepodepsal.

Ano, jediný se nepodělal, ale když je tady ta adorace Dubčeka, který při návratu z Moskvy v televizi plakal. Pane bože, co je to sakra za politika, kterej brečí?

Za chlapa.

Ale i kdyby to byla ženská, to je úplně jedno.

Pochopil jste to přesně, kam jsem mířil. Mně to prostě vadilo. Pokud jsem politik, přebírám odpovědnost za svůj stát, za svůj národ. Národ a občané čekají, že se se mnou budou cítit bezpečně, že se o ně postarám, že je ochráním, tak nemám co plakat.

Dobře, ale já se k tomu ještě vrátím. Dubček krátce poté podepsal takzvaný prügelpatent jako předseda Federálního shromáždění, a na základě tohoto patentu bylo to zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění, to byla česká armáda a Lidové milice, které střílely do našich lidí. A pod okny přitom ještě lidé volali, Dubček, Dubček. Ten člověk, pane Soukupe, si chtěl zachránit funkce. Nakonec dostal velvyslance v Turecku a pak ani to ne.

No, upřímně, to je právě ono. Politici selhali. V roce 1968 jim samozřejmě nehrozily hrdelní tresty. Jediné, co je mohlo potkat, je, že přijdou o práce, vyhodí je ze strany, přijdou o limuzínu a budou se muset živit rukama. Upřímně řečeno mně to tedy nepřijde tak hrozný trest za to, že jsem odpovědný za stát. A mimo jiné, pane prezidente, podle mého názoru ten podpis těch Moskevských protokolů, ono vlastně už o nic nešlo. Ta pravá statečnost se měla tedy projevit předtím, že jsme se měli bránit nebo alespoň o tom uvažovat, nic takového se nedělo. To už byl jen dodatečný souhlas se stavem, který se stejně nedal změnit.

Víte, tady bych s Vámi ne zcela souhlasil.

Já vím, dnes jsem trochu jestřáb.


Ono často se uvažuje o tom, kdy a kde jsme se měli bránit, třeba v souvislosti s Mnichovem. Víte, ono to zní krásně, když se říká, měli jsme se bránit, a já bych s tím možná souhlasil až do anšlusu Rakouska, protože po připojení Rakouska k nacistické říši bylo zcela obnaženo jižní křídlo Československa, kde jsme neměli vůbec žádná opevnění. Takže silně pochybuji, že by to skončilo nějakým vojenským úspěchem.

Pokud jde o situaci v roce 68, já bych spíše řekl, že jsme měli být před tím moskevským jednáním razantnější a že, a teď to je ten rozdíl mezi námi, bylo zapotřebí vést ústupovou bitvu po Moskevských protokolech. Ta ústupová bitva se dala vyhrát, protože, kdybychom odmítali, ovšem to bychom nesměli mít zrádce ve vlastních řadách, pátou kolonu. A pozor, to nebyl jenom Biľak, to nebyl jenom Indra, to nebyli jenom autoři zvacího dopisu, to byl Gustáv Husák, který ucítil svoji příležitost stát v čele státu, což se mu podařilo ke škodě tohoto státu.

Mimo jiné hovořili jsme o novém životopisu Gustáva Husáka, kde je tahle pasáž perfektně popsána a zdokumentována.

Naprosto dokonale. A přitom si uvědomte, že je to člověk, který byl deset let v komunistickém vězení, takže mohl se něco naučit.

No, já jsem vědomě byl trochu jestřáb. Cílem mých otázek a tak trochu tlaku bylo to odmítnutí adorace Alexandra Dubčeka a srovnávání, nebo vyvolávání dojmu, že on byl tím pravým demokratem, zatímco dokonce třeba Vy tím demokratem nejste, což možná z některých obrázků komentářů České televize mohlo z tohoto být patrno a mně se to tedy nelíbilo.

Tak on hezky skákal do vody. Vzpomínáte si na tu krásnou fotografii, jak z můstku skočil do vody a lidi šíleli nadšením, ale bohužel to není kvalifikace politika.

Pane prezidente, pojďme dál. Pojďme k tématu školství. Děti jdou příští týden první den do školy, tak je to takové velmi patřičné hovořit o školství. Já jsem si našel ve Vašem programovém prohlášení vlády, Vy jste byl předsedou vlády, Vy jste byl premiérem České republiky v roce 1998, závazek, že se budete snažit, aby na školství bylo vydáváno šest procent hrubého domácího produktu, což je takový vyšší průměr vyspělých zemí. A v roce 2017, to znamená takřka dvacet let poté, co jste toto prohlášení napsal, jsme vydávali tři celé sedm procenta HDP. O čem to svědčí?

Svědčí to o tom, že něco se podařilo. Já bych tady připomněl projekt Internet do škol zesnulého ministra školství Eduarda Zemana, ale samozřejmě, že dobré úmysly jsou cestou do pekla. Takže tady bych se měl správně kát, že se mi to jako premiérovi nepodařilo, a o to víc podporuji veškeré úmysly na zvýšení platů učitelům a další opatření, která k těm šesti procentům povedou.

No, já jsem to chtěl zmínit, protože ve všech ostatních programových prohlášení následujících vlád po Vás už nic konkrétního nebylo. Toto bylo, vyjma možná závazku Petra Nečase, který slíbil učitelům každý rok přidat dvě miliardy korun v celkové sumě, tak Vy jste byl jediný, který dal konkrétní čísla a konkrétní závazek. Já jsem to samozřejmě říkal proto, že mnoho asociací ředitelů gymnázií, asociací učitelů a tak dále říká, že školství je takřka před kolapsem. A opakují ty velmi nízké platy a tak. Nicméně Andrej Babiš slíbil, že učitelům se přidá od tohoto září. Nějak to nevyšlo a teď slibuje, že to bude od 1. ledna. To je ten smysl otázky. Jestli tomu tedy učitelé mají věřit a jestli tedy Vy třeba z neformální pozice prezidenta zatlačíte na předsedu vlády, říct, tak tohle už splnit musíš.

Určitě ne, protože ten rozdíl několika málo měsíců je tak nepodstatný, že bych nepovažoval za vhodné intervenovat. Víte, já jsem psal jak vládní programové prohlášení ve své době, tak program sociální demokracie, protože trochu pohrdám politiky, kteří si tyto dokumenty nechají napsat. A vzpomínám si, že ten program sociální demokracie jsem nazval společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity. A to si myslím jsou tři cíle, které bychom měli stále sledovat. Solidarita s těmi slabšími, vzdělání, o kterém už jsme teď mluvili, a spoluúčast, kde v inauguračním projevu jsem se pokusil mluvit o takzvaném aktivním občanství, kdy například zaměstnanci se podílejí na správě svých podniků, kdy mají větší příležitost v politickém životě, neboť strany, co si budeme nalhávat, se před nimi uzavírají, a tak dále a tak dále. Toto všechno jsou nesplněné sliby, chcete-li nesplněné touhy, ale říká se, i když se to nepovedlo, máme o to stále usilovat. To je ten slavný výrok, if you don´t succeed, try, try again, snaž se pořád znova a znova a ono se to jednou povede.

Zeptám se z druhé strany, jsou peníze tím jediným a hlavním lékem na všechny neduhy školství? A doplňující otázka, není něco, co by naopak učitelé sami měli změnit z Vašeho pohledu prezidenta republiky?

Já bych byl opatrný. Samozřejmě, když peníze vyhazujete na nesmyslné projekty, a zde bych jako příklad uvedl inkluzi, protože vy vlastně trestáte postižené děti tím, že je dáte do normální školy, kde nikdy nemohou vyniknout a budou tím frustrovány. Tak, když ty peníze vyhazujete na nesmyslné projekty, tak vám nepomůžou. Když je vyhazujete, tedy spíše vydáváte rozumně, samozřejmě, že je to základ pro rozvoj školství.

Pane prezidente, pojďme k dalšímu tématu, a to je hodnocení vlády, nově jmenované vlády a jednotlivostí, jednotlivých kroků, které udělali. A první krok možná tak trochu souvisí se školstvím. Ta aféra, o které jsme vlastně nehovořili, protože o prázdninách jsme nevysílali. Ta aféra paní ministryně spravedlnosti Malé a poté ministra práce a sociálních věcí Krčála prostě s těmi opsanými diplomkami. O čem to svědčí? Svědčí to více o těch lidech nebo o stavu vysokého školství?

Svědčí to o tom, že v době, kdy psali svoje diplomky, ještě neexistovaly počítačové algoritmy, které by mohly automaticky odhalit plagiátorství, takže bylo nutné vyvinout dodatečné úsilí, aby se na ten plagiát přišlo.

No, já nevím, já jsem to myslel trochu jinak. Víte, v Rakousku mají třináct vysokých škol, my jich máme třicet pět, a to ještě před několika lety jsme jich měli více než čtyřicet. No a to je jedna věc. Udělování licencí, akreditací mnoha vysokým školám, které, zdá se býti, některé jsou spíše podnikatelskými projekty než bohulibými činnostmi směřujícími ke vzdělanosti obyvatelstva.

A pak ta trochu trapná touha mnoha politiků získat narychlo jakýkoliv titul, protože to asi vypadá na volebním lístku lépe. A to je kombinace trapné touhy a možná trochu ne úplně férového prostředí vysokých škol, protože získat, víte, titul právnický někde na jakési univerzitě, která učí někde v hangáru, no.

Víte, před chvílí jsem kritizoval Milana Štěcha a teď ho pochválím. On má jenom středoškolské vzdělání, pane bože proč ne, a pokud vím, nikdy se nedomáhal vysokoškolského vzdělání, ať už na Právnické fakultě Západočeské univerzity nebo kdekoli jinde. A že by se našly školy, které by mu ten diplom daly. To mu naopak slouží ke cti.

To samé Jan Hamáček, nepochybně by si dokázal obstarat nějaký titul na těchto vysokých školách, jak jsme byli svědky u těch odstoupivších ministrů, ale on to prostě neudělal a absenci svého vysokoškolského vzdělání přiznává a upřímně řečeno nepřijde mi, že by ho to nějak diskvalifikovalo, ať už pracovně nebo společensky nebo politicky. Prostě ne.

Souhlasím.

Jak hodnotíte současné fungování vlády a jejích ministrů?

Víte, ještě před několika málo dny bych Vám odpověděl, že je to předčasné, ale vzhledem k tomu, že jsem se seznámil s tím, jak rychle pokračuje jednání o státním rozpočtu, tak dám vládě jedničku, a to dávám málokdy. A víte proč? Nejenže paní ministryni financí Schillerové se ještě podařilo snížit plánovaný schodek státního rozpočtu z padesáti na čtyřicet miliard, takže jsme stále na cestě k vyrovnanému rozpočtu, ale zatím to vypadá tak, že se všechno dohodlo a že v tomto rámci budou splněny ty základní požadavky všech zúčastněných stran, opakuji základní požadavky, nikoli nesmyslně vysoké nároky.

Víte, ona je otázka, jestli ale těm číslům se dá věřit. Já dám, teď budu trochu ďáblův advokát. Pamatujete si na takovou tu Kalouskovu složenku, kterou rozesílal před volbami, myslím v roce 2013?

Ano, ano.

Kde psal sto dvacet tisíc korun, což byl tedy dluh na každého občana, pokud vydělíme jaksi státní dluh počtem obyvatel, vyšlo nám sto dvacet tisíc korun. Víte, kolik by tam bylo dnes?

Dneska, ještě nedávno by tam bylo kolem sto šedesáti tisíc.

Teď by tam bylo sto šedesát jedna tisíc korun.

No, vidíte, že jsem se strefil. Ale ono záleží na tom, jak ten dluh měříte, protože veřejné rozpočty jako celek jsou na tom poněkud lépe než státní rozpočet, konkrétně jak města a obce, tak kupodivu i kraje jsou v přebytku.

To je pravda, to je pravda.

A i to musíte vzít v úvahu.

Tak druhý argument, Andrej Babiš v roce 2014 prohlásil, že pokud mu projdou opatření na zvýšený výběr daní, do tří let bude pracovat s vyrovnaným rozpočtem, což tedy taky nevyšlo.

Naopak.

Já vím, další provokativní otázka.

Ano, ale to je neznalost faktů, protože on dokonce měl přebytkový rozpočet a v minulém roce byl ten rozpočet prakticky vyrovnaný. Andrej Babiš argumentuje způsobem, který lze brát. Důležitý je reálný výsledek takzvaného pokladního plnění státního rozpočtu a ne plán. Já s tím souhlasím jenom částečně, protože plán je zákon, zákon o státním rozpočtu. A kdyby ten plánovaný deficit byl příliš vysoký, no tak to bude poňoukat ministry, aby chtěli zbytečně mnoho výdajů ve svých resortech. Ale obecně lze přijmout, že důležitější než plán je reálné plnění. A opakuji, předminulý rok byl rozpočet dokonce přebytkový. Minulý rok vyrovnaný.

Pane prezidente, to bylo hodnocení kroků vlády. Když se zeptám, ono to s vládou souvisí, jak hodnotíte funkčnost, komunikaci a soudržnost té vládní koalice, která je tedy ANO a ČSSD. No, tak trochu do ní možná patří KSČM, i když ne oficiálně. Jak hodnotíte tedy soudržnost, tu politickou, a jinými slovy, jak odhadujete životnost vlády?

Včera jsem měl setkání s Janem Hamáčkem, který tu komunikaci hodnotí pozitivně. V pondělí jsem měl pracovní oběd s předsedou vlády Babišem, který ji taky hodnotí pozitivně. Hamáček není Sobotka, takže myslím si, že po této stránce je všechno v nejlepším pořádku, čímž vůbec nevylučuji, že občas dojde k nesouladu názorů.

Tak to bývá.

Žijeme v demokracii a nemůžeme mít na všechno jednotný názor.

Tak to bývá. Nechybí Vám ministr zahraničních věcí?

A vždyť je, jmenuje se Jan Hamáček.

Já vím, ale on je to trojministr. Místopředseda vlády, ministr vnitra, ministr zahraničních věcí.

Takových případů už v dějinách sousedních zemí i u nás bylo několik a svět se nezbláznil.

Vy víte, kam mířím, že sociální demokracie stále vysílá signály, že bude trvat na Miroslavu Pochem.

Vysílat signály může, a jak říká Jára da Cimrman, to je tak všechno, co může dělat.

Jasné stanovisko. Víte, kdo mě zaujal v té vládě, mě osobně? Mě zaujala poměrně málo známá ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Ne příliš mediálně známá, ne příliš mediálně aktivně vystupující, ale vyhrála svoji politickou bitvu o důchody v průběhu několika týdnů, ve kterých je ve funkci. A nyní tedy prohlásila, že chce, aby vzrostla minimální mzda na třináct tisíc sedm set korun, čemuž se okamžitě zase postavil předseda vlády, že by tisícovka stačila. No, já se ptám, jak hodnotíte ministryni práce a sociálních věcí, která mě osobně zaujala, a jak hodnotíte její tlak na zvyšování minimální mzdy?

Tak i když to není stoprocentní kritérium, tak to, že má dvě zahraniční elitní vysoké školy, ji do jisté míry kvalifikuje, a zaplať pán bůh za to, to zaprvé. Zadruhé, když jsem před chviličkou mluvil o názorových rozdílech, já sám podporuji zvyšování minimální mzdy, která před sebou tlačí celkovou mzdovou úroveň, a to potřebujeme, protože koneckonců smyslem dobré politiky je zvyšovat životní úroveň občanů. To, co nepodporuji a co naopak paní ministryně Maláčová prosazuje, je zvýšení životního minima. Víte proč? Protože od životního minima se vyvíjejí všechny sociální dávky jako násobky tohoto minima.

A my tady zase budeme mít řadu flákačů, kteří odmítají nabízenou práci, a Vy dobře víte, že práce je teď všude dost. Budou se, jak vždy říkám, válet na gauči a posmívat se lidem, kteří poctivě chodí do práce. Takže já jsem pro to, aby se životní minimum zmrazilo, ale aby se zvýšila minimální mzda.

To je logické, je to motivátor k tomu, aby lidé pracovali a nikoliv, aby si zase spočetli počet dětí nahlášených v domácnosti a vyšla jim krásná sumička, že se jim pracovat nevyplatí. Co říkáte tomu názoru, že by tedy minimální mzda, nebo tomu návrhu, že by minimální mzda činila padesát pět procent průměrné mzdy, nicméně nebyla by pružná směrem dolů. To znamená, pokud by průměrná mzda klesla, už by nemohla klesnout ta minimální mzda.


Já si myslím, že původně se mluvilo o čtyřiceti procentech, pak se to trochu navyšovalo dejme tomu na čtyřicet dva a ještě později na čtyřicet pět procent, ale zase si uvědomte, že pokud průměrná mzda roste, a ona roste nominálně o osm procent ročně, tak tohle to je tak trochu nepodstatný spor. Bude-li tento růst pokračovat, tak ta minimální mzda se dostane na velmi uspokojivé hodnoty bez ohledu na to, v jakém poměru k průměrné mzdě bude.

Pane prezidente, je to stále dokola. Vždycky hovoříme o výdajích státu. Dnes jsme hovořili o nutnosti zvýšení prostředků do školství. Hovoříme o sociálních dávkách a tak dále. To je to, co lidé od státu očekávají.

No, na druhé straně ty daňové příjmy, nebo příjmy státního rozpočtu zejména z daní, to je ne tak častým předmětem debat jako výdaje toho státu. Víte, já mám takových několik provokativních čísel. Pokud se hovoří o výběru daní, tak já jsem vždy příznivcem opatření, která mají zvýšit výběr daní. Proto jsem veřejně chválil kontrolní hlášení, které má za účel zmírnit daňové úniky DPH. Jsem mírným příznivcem EET. Ale na druhou stranu, když jsem se podíval, že ty největší mezinárodní korporace, které u nás podnikají, z českého prostředí mají miliardové příjmy, hovořím třeba o Googlu, který z českého reklamního trhu dostává opravdu stovky a stovky milionů a miliard, nebo Facebooku, který známe všichni. Všichni vidíme české reklamy, které tam běží. Víte, kolik zaplatil Facebook v České republice na daních?

Já bych řekl, že velice málo.

Vůbec nic. Google zaplatil osm milionů korun.

Tak to je ta zanedbatelná částka.

A Facebook nezaplatil vůbec nic. A mě to štve úplně stejně jako nesmyslné plýtvání státními prostředky.

To je dvojí strana téže mince. Víte, někdy se také říká, že od nás unikají dividendy do zahraničí. Já jsem od jednoho z velvyslanců zrovna včera dostal otázku a já jsem mu říkal, no podívejte se, až Evropská unie zruší na svém území takzvané daňové oázy, jako je, budete se divit, Lichtenštejnsko, ale Lucembursko, ostrov Man, ale to bych teď vynechal po brexitu.

Do určité míry Holandsko.

Holandsko a tak dále, souhlasím. Tak až toto zruší, tak odpadne ta motivace převádět to například na Kypr. Tam sice korporátní daň zvýšili z pěti na deset procent, ale u nás je korporátní daň devatenáct procent. No, tak proč by u nás tito investoři reinvestovali svůj zisk.

A neměli bychom se aktivně bránit takovým praktikám? Protože pak se nám prostě logicky vždycky nebude dostávat prostředků. Mimo jiné, zmínil jste ty dividendy, pane prezidente. Za sedm let mezi lety 2010 a 2017, já neříkám, že nezákonně, ale odteklo z Česka 2,2 bilionů korun do zahraničí na dividendách. Ty prostředky samozřejmě v národním hospodářství by byly príma, do určité míry chybí a já neříkám, že to bylo nezákonné, ale svědčí to o mimořádné výkonnosti české ekonomiky a mimořádné atraktivnosti pro zahraniční investory, protože 2,2 bilionů korun je násobně víc než třeba v Polsku nebo v Maďarsku.

Tak oddělme to, že každý rozumný podnikatel potřebuje inkasovat své zisky, tedy dividendy. Ale rozumný podnikatel také velkou část svého zisku reinvestuje. A teď jde o to, aby v České republice bylo tak investičně příznivé prostředí, že by tohoto podnikatele samotného lákalo ty peníze tady nechat. A to souvisí i s investičními zákony, například se zákonem o investičních pobídkách.

Takže nějaké administrativní opatření k zabránění vývozu kapitálu, nějakou povinnost, aby část zisku tady byla reinvestována, to pro Vás není řešení?

Například takzvaná sektorová daň, kterou kdysi navrhovala sociální demokracie, by snad mohla být takovým řešením, ale za rozumnější řešení bych považoval kombinaci dvou opatření, jednak celoevropského, o tom už jsme mluvili, ucpat ty díry těch daňových oáz, a pak národní, a to je například pomocí zákonů podnítit investory, aby se zvýšil podíl zisků, které reinvestují v naší republice.

Pane prezidente, náš čas pro dnešní Týden s prezidentem skoro vypršel a já mám poslední otázku týkající se tentokrát zahraničí. V Saské Kamenici, ve městě Chemnitz nedaleko za českými hranicemi jsou poměrně výrazné nepokoje, demonstrace a protesty lidí proti migrační politice německé vlády, které byly způsobené vraždou německého občana, myslím, že dvěma Syřany. To je běžný kriminální čin, nebo běžný, vražda je hrozný čin, ale je to prostě kriminální čin, ale vyvolalo to tedy masové protesty veřejnosti. Já jsem se o tom chtěl zmínit, protože jaksi média ne úplně přesně z mého pohledu ty věci interpretují a mám takový pocit, že problémy spojené s migrací jaksi není úplně dobré mediálně prezentovat a příliš o nich hovořit. Seznámil jste se s tím případem v Chemnitz, slyšel jste o tom?


Ale slyšel, ale takových případů je v Evropě samozřejmě celá řada. A já upřímně řečeno s těmi demonstranty docela sympatizuji. Oni v podstatě říkají Mutti Merkelová sem pozvala migranty a tady máte důsledek. To mně trochu připomíná jednu anekdotu z ráje, kdy přichází do nebe Lenin a svatý Petr mu otevírá bránu a říká, zavolejte Marxe, přišly mu úroky z kapitálu. Tak tady Merkelové přišly úroky, ano, v podobě této kriminality. Ono to bylo v Kolíně nad Rýnem ty útoky na ženy. Ono to bylo na mnoha a mnoha jiných místech. No, jediný způsob, a já vím, že jsem nepopulární, je deportace těchto lidí ne, když už spáchají trestný čin, například v tomto případě vraždu, ale když nedostanou azyl.

No, já jsem o tom mluvil také z toho důvodu, že ta vražda vyvolala prostě poměrně masové protesty z mého pohledu běžných lidí. Snaha, a tak jsem si trochu rýpl v té předchozí otázce do médií, snaha je vykreslit jako nějaké nácky prostě není pravdivá a chtěl jsem se o té události zmínit, dobře.

Jsem rád, že se v názorech na média shodujeme. Jestli mně dáte ještě minutu čas, pane Soukupe, tak já teď půjdu jako obvykle otevírat první třídu a samozřejmě, že prvňáčkům nemohu sdělovat nějaká složitá poselství, na rozdíl od středních škol. Nicméně protože všechny školy nemohu navštívit, rád bych pozdravil ne jenom ty prvňáčky. Rád bych pozdravil jejich rodiče a popřál bych jim, aby se jejich dětem ve škole dařilo a aby z učení měly radost. A aby jejich učitelé nebyli suchopární lidé, kteří sami nedělají svoji profesi s láskou, ale právě lidé, kteří to učení milují.

A jako malý dárek bych chtěl oznámit, že myslím mezi 6. a 7. zářím bude v Lánech den otevřených dveří. To znamená ne jenom v parku, kde je to běžně, ale i v lánském zámku, takže si dovoluji některé, kteří o to budou mít zájem, pozvat.

Takže ještě jednou, milí prvňáčci a prvňačky, hodně štěstí ve školním roce a hlavně se naučte číst, protože nejkrásnější věc na světě je kniha, nikoli ta zhůvěřilost, ta elektronická čtečka, ale opravdu papírová kniha. Ať se vám daří.

Pane prezidente, děkuji Vám za tato slova, trochu jste mi tu výzvu vzal z úst, protože jako poslední poznámku tady mám, chcete něco vzkázat školákům, což jste udělal.

Tak vidíte, a to jsem se s Vámi nedomlouval.

A já Vám za to děkuji.

Je to přímo telepatie.

Pane prezidente, děkuji Vám za dnešní rozhovor. Já jsem velmi potěšen, mně bylo potěšením po dvou měsících, těšil jsem se na něj a mé očekávání jste nezklamal. Bylo mi potěšením, děkuji Vám.

Já také, krásný den.  

 

Projev prezidenta republiky při setkání se zastupiteli Olomouckého kraje

Projev prezidenta republiky při setkání se zastupiteli Olomouckého kraje

24.09.2018
Vážený a milý pane hejtmane, vážení členové krajského zastupitelstva, dámy...

Rozhovor prezidenta republiky pro Blesk

Rozhovor prezidenta republiky pro Blesk

21.09.2018
  Co je to ono omezení inkluze, na němž se Váš tým spolu s ministrem školství shodl? Jde jen...