Miloš Zeman

Vážení přátelé,

nejdřív bych vás poprosil, abyste se posadili. Podívejte se na mě, jsem o něco mladší než vy, a přesto už jsem na invalidním vozíku, a vím, jak pohodlné je sedět a jak nepohodlné je stát. To zaprvé.

Zadruhé, vítám příležitost se s vámi setkat. Prostudoval jsem si vaše životopisy. Jsou mezi vámi terezínští vězni, lidické děti, účastníci Pražského povstání, bojovníci ve druhé světové válce. A já bych vám chtěl blahopřát i k tomu, že jste se, doufám ve zdraví, dožili požehnaného věku. Doufám, že i když nemám vaši životní zkušenost, že se to podaří i mně.

A v každém případě bych vám chtěl říci, že si nejenom nesmírně vážím vaší práce, tyhle fráze říkají politici na běžícím pásu a je toho strašně málo. Rád bych pro vás něco udělal, a protože ještě osm měsíců budu prezidentem republiky, tak bych toho chtěl využít k tomu, abych se přimluvil ne jenom u ministra zdravotnictví, ale u ředitelů příslušných nemocnic, z nichž jeden je můj dobrý přítel, aby vám poskytli adekvátní zdravotní péči, a v průběhu neformálního setkání, které nás za chvíli čeká, se zeptám, co v této věci byste potřebovali. Bohužel vím na vlastní kůži, že v tomto věku už člověk na krásné ženy nebo krásné muže, milé dámy, pohlíží sice s libostí, ale to je tak všechno, a že některé životní radosti, jako je alkohol nebo nikotin, některé z nás opouštějí.

Ale to, co nám zůstává, a co zůstává zejména vám, je vědomí, že jste svůj život naplnili, že jste pracovali pro svoji zemi, a co je důležité, že jste měli úspěch, že jste neprohráli. A jak říká Bible, váš život byl naplněn měrou vrchovatou a našlapanou.

Chci vám popřát ještě mnoho krásných zážitků, hodně štěstí, radosti z vašich blízkých a samozřejmě, co je v tomto věku už nejdůležitější, hodně zdraví.

Děkuji vám za vaši pozornost.