Miloš Zeman

Vážení páni rektoři, vážená členko akademického senátu, vážený pane náměstku, dámy a pánové,

chtěl bych Vám ještě jednou blahopřát k Vašemu jmenování a dovolte mi, abych Vám řekl, že podle mého názoru jakoukoli vysokou školu hodnotíme podle dvou kritérií, což není žádný nový objev. Prvním kritériem jsou absolventi a druhým kritériem jsou profesoři, možná i docenti, připusťme tuto možnost. Když někdo z absolventů vzpomíná na svoji alma mater, tak je to skvělé. Když si ani nepamatuje, kdo ho na vysoké škole učil, tak ta vysoká škola za mnoho nestojí. A totéž platí o profesorech.

Samozřejmě, že uznávám, že i na vysokých školách je třeba vést vědecko-výzkumnou činnost stejně, jako je tomu v Akademii věd, ale v takovém případě by bylo dobré, aby pracovníci Akademie věd občas učili na vysokých školách. A já věřím, že se to i někdy někde děje. A naopak, aby profesoři, kteří chtějí být vzorem svých studentů, dokázali přesvědčit svými výsledky.

Tady přecházíme k něčemu, co není příliš potěšující. Jak dobře víte, české vysoké školy, včetně těch zdánlivě nejslavnějších, se propadají v žebříčcích hodnocení vysokých škol a ptejme se, co proti tomu dělat. Můj názor je, mít dobré rektory, dobré profesory, dobré docenty a dobré asistenty. Soudruh Stalin kdysi řekl, kádry rešajut vsjo. A z tohoto hlediska by bylo dobré, abychom se více spolehli na osobnosti, skutečné osobnosti na vysokých školách, než různé úpravy zákonů, které tomu mohou napomáhat, ale upřímně řečeno také tomu mohou škodit.

Takže ještě jednou, dovolte mi, abych Vám popřál úspěch, to nejkrásnější co je na světě, úspěch. A abych Vám popřál, aby Vás v životě buď nikdy nepotkala porážka, anebo kdyby, tak aby byla tak slabá, že byste si ji dokázal, pane rektore, otřepat a pokračovat ve své práci dál.

Děkuji vám za pozornost.